Filmové představení - Karel Hynek Mácha: "Máj"

 

Tradičně jako každý rok i letos jsme se vypravili 19. prosince do kina na filmové představení. Tentokrát jsme zhlédli český film natočený podle předlohy K. H. Máchy Máj.

 

A jak se nám to líbilo? Posuďte sami z následujících dvou reportáží.

 

 

Byl pozdní večer...

 

...nebyl - hned ráno 19. 12. se už kolem 9. hodiny před Village Cinemas scházely davy - žáci OA Svatoslavova tradičně zamířili do kina, tentokrát na moderní filmové zpracování Máje, klasického díla K. H. Máchy.

 

Režisér F. S. Brabec ho obohatil o písně skupiny Support Lesbiens, možná proto, aby zaujal i dnešní mládež. V roli kata a jakéhosi průvodce příběhem se představil Jan Tříska, roli otce ztvárnil Juraj Kukura, oba svými školenými hlasy recitovali úryvky z textů Máje, kamera snímala širou krajinu luk, lesů, skal i tiché vodní hladiny.

 

A co diváci? Ti se rozdělili do nejméně tří skupin - jedna zůstala mimo, film ji nezaujal. Druhá i třetí skupina má naopak potřebu se vyjádřit. Odpůrci adaptací i zde namítají, že přes dobrý pokus zaujmout a vytvořit z něčeho podobně klasického moderní hit, byly informace scestné, že prý dokonce nabíraly na fantasmagorii. Pozitivní je v jejich očích jen obsazení Jana Třísky. Ti, kdo si film Máj užili, naopak oceňují prolnutí textů (ať už recitovaných či zpívaných) s vizuálními obrazy - např. venkovského procesí, osamělého jezdce, padlého anděla, bělostného prádla, jež se zbarvilo tím strašným činem, plavce, jehož loďka brázdí hladinu jezera, zatímco skály mlčí.

 

Být vyvržencem, být sám, nemít rodinu, nenacházet pochopení je po staletí vnímáno jako těžké prokletí. A z filmu to na nás dýchne hned několikrát - sám je Vilém, byť ho obklopují kamarádi - druzi loupežníci a byť je jeho "volnost" veliká, v osamění žije kat, ten smutný muž, k němuž si v hostinci ani v kostele nikdo nepřisedne, sama je Jarmila, i když má matku a hned dva muže, kteří s ní touží být. A osaměle projíždí krajem i jezdec na konci příběhu, jenž se zastavuje u popraviště a hledí v zadumání na ostatky Vilémovy.

 

Já osobně jsem film sledovala s velkým zaujetím - líbil se mi, velmi. Drama popravy zachycené pomocí rychlých střihů na zvedající se kolo a hned zas na Vilémův obličej, na skloněné tváře vesničanů, na Jarmilu i postavu kata mě přimělo víc přemýšlet o vině a trestu, o okolnostech, které nás formují a v mezních situacích nutí zareagovat. Byl Vilém vinen víc než jeho otec? Byla na vině Jarmila? A co kněz? Může víra poskytnout člověku útěchu? Zbavit ho pochybností? Může modlitba ulehčit odsouzenci? A co společnost? Jakými hodnotami se řídí, uzákoní-li trest nejvyšší, trest na hrdle? Nutným důsledkem je mít kata. Ale být katem nebylo a ani dnes určitě není lehké, ba naopak, je to velice těžké...

 

Na závěr ještě uvedu část Máchova textu - ten má totiž i ve filmu nezastupitelné místo:

 

 

Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,

i tam, ke svého naleznete břehu,

tam na své pouti pozdravujte zemi.

Ach zemi krásnou, zemi milovanou,

kolébku mou i hrob můj, matku mou,

vlasť jedinou a v dědictví mi danou,

šírou tu zemi, zemi jedinou!

 

Mám ráda filmy, které mne nenechají lhostejnou. A film Máj za takový považuji. A tak jsem ráda, že jsme ho zvolili pro naše žáky a že jsem si s nimi o filmu mohla povídat.

 

 

PhDr. Naděžda Fuková

a třída 3. C

 

 

Tři na lásku

 

(Tato slohová práce vznikla v lednu 2009 a studentka 2. ročníku OA v ní reaguje na filmové představení Máje.)

 

Jedním z nejdůležitějších lidských citů je láska. Láska spojuje dva zamilované věčným poutem, avšak i ona je komplikovaná a občas se ze dvou stávají nečekaně tři. Tvoří pak trojúhelník, který nikdy nemůže vydržet, aniž by to alespoň jedné straně nevadilo, a mnohdy se rozpadá se špatným koncem.


Milostný trojúhelník krásně popsal český spisovatel Karel Hynek Mácha ve svém díle Máj. I zde byli tři na lásku, i zde platilo rčení: "Za vším hledej ženu!" Středem mezi dvěma muži byla mladá dívka Jarmila. Snad její touha po lásce ji dovedla do náručí obou mužů. To jsou však jen domněnky. Tiché, usměvavé děvče na sobě nenechalo své důvody znát. Víme však, že její andělský vzhled rozené nevinnosti uměl muže dokonale poblouznit. Bohužel zde rivaly v lásce byli otec a syn.


Možná je milovala oba, možná jen chtěla cítit mužskou náruč. Její tvář nedala ani jednomu záminku k podezření. Stále se stejně usmívala a stále užívala života plnými doušky. Brouzdala se bosýma nohama po trávě, tančila mezi motýly a radovala se z každého nového rána. Strach a obavy mezi její vlastnosti nepatřily. Svůj hřích si neuvědomovala.


Každý si jednou okusí hořkost zrady, ale jen ten, komu ji ukáže láska, ví, jak umí být krutá. Když zradíš, chutná i sladce, jsi-li zrazen, trpká chuť ti mozek zatemní. Tak se cítil i Vilém, syn Jarmilina milence, který si Jarmilu k sobě připoutal a pak ji nachytal při nevěře. Svého soka v lásce neváhal zahubit. Když pak i on zemřel na popravišti, tíha viny se kradla do dívčina srdce. "Teď už jsi poznala svědomí? Tiše šeptá ti tvůj hřích?" by byly vhodné otázky na Jarmiliny pocity. Zůstala už sama, bez milence. Tváří v tvář na ni dopadaly důsledky její lehkomyslnosti. V hloubi duše se ozývala čest.


Samota je tyran srdce a málokdo ji zvládá tak dobře, že se nezblázní. Mnohým z nás však sužuje myšlenky a dává nám podmíněný reflex vše změnit. Někdo si najde spřízněnou duši na zemi, někdo už zde nikoho nemá. Ten dobrovolně sprovodí svou duši ze světa a tělo nechá navždy spát. Rozloučila se i Jarmila se životem s myšlenkou, že se znovu shledá se svými milovanými. Skončil pro ni máj.

 

 

Armani