Tak a je to tady. Naším cílem je Vídeň - a unikátní výstava Vincenta van Gogha.
Jsou tři hodiny ráno a my opouštíme noční Prahu. Nevíme, co nás čeká, ale těšíme se. Už jsme toho o Vincentovi tolik slyšeli, viděli a napsali ... (dopisy) ale ještě jsme jeho obrazy neviděli na vlastní oči.
Kolem sedmé se probíráme před branami Vídně. První zastávka je u barevných, nepravidelných, překvapujících domů, které se jmenují podle jejich architekta - Hundertwasserhaus. Prší, počasí je došeda, infocentrum zavřeno. My se ale kocháme a déšť nám zas až tolik nevadí.
Okružní jízda Vídní - zástavka u Schónbrunnu, Horní letohrádek, náměstí ... a vystupujeme.
Albertina - honosná budova. Ale již z dálky vidíme davy lidí. Zmatek, nervozita, dotazy, fronta ... Jsme uvnitř a s námi snad tisíce dalších. "Kde je ta pověstná organizační preciznost?" ptáme se sami sebe. Přesto jsme nadšeni. Každý si našel svého favorita v tom množství mistrovských děl ... Jsou slyšet vzdechy. Jen nelze přesně rozeznat, zda se jedná o vzdechy údivu nad krásou obrazů, či vzdechy lidí lapajících po zbytku kyslíku. Po dvou hodinách nás proud lidí vyplivne před výstavní síní. Jen tak tak si stačíme říct první dojmy a ...
pak jak ve zrychleném filmu následuje již bez deště procházka Vídní - Opera, Dóm sv. Štěpána, Hochburg, Parlament, Národní divadlo, radnice, park, ... než stačíš mrknout, je to pryč. Cesta domů. A zase už Praha. To vše za pouhých dvacet hodin.
A kdože to všechno prožil?
My, studenti 3. A, B, 4. B, učitelé i rodiče.
Dík patří Dominice Šťastné (nápad), profesorkám Janě Fričové (organizace) a Janě Řehkové (průvodkyně Vídní).
"Bylo to fajn. Tak snad někdy příště," znělo nejčastěji, když jsme se na Opatově rozcházeli.
|
