Jak vidíme barvy

Pro člověka je zrak jedním z nejdůležitějších smyslů. V důležitosti se mu přibližuje již jen sluch. To je také důvod, proč máme k dispozici tolik druhů brýlí, zatímco žádné zařízení, které by podobným způsobem upravovalo hmat, chuť či čich neexistuje.

Jednou ze schopností našich očí je i možnost vidět barvy. To považujeme za samozřejmost, a barvoslepost je mnohdy posuzována jako vada. Koneckonců na principu barev fungují například i semafory, určité barvy máme zase asociovány s danými podněty – příkladem může být červená, která obvykle znamená STOP či zákaz, a zelená, která značí „volno“ či „otevřeno“.

Když tedy vezmeme v úvahu důležitost barev, je zajímavé, jak málo lidí přemýšlí o tom, jak vlastně vznikají a jak je vnímáme. Celý proces je totiž mnohem zajímavější, než by se na první pohled zdálo. Rozhodně totiž není tak jednoduchý, jak vypadá.

V první řadě si musíme vysvětlit, jak vlastně funguje vidění. I to je totiž komplikovanější. Ve zkratce jde o to, že se světlo (produkované obvykle Sluncem, může být ale i umělé) odráží od předmětů. Tyto odražené (nebo i přímé, pokud se podíváme do světelného zdroje – což se rozhodně nedoporučuje) paprsky pak naše oči zachytávají a mozek je zpracuje v obraz.

Co se barev týče, pak musíme porozumět, že každá z nich má svou vlastní vlnovou délku. A každý materiál odráží jinou její část. Pokud tedy předmět pohlcuje všechny vlnové délky kromě modré, kterou odráží, bude se nám jevit jako modrý. Je jasné, že podobné materiály odráží podobnou vlnovou délku. Proto se například veškeré dřevo jeví jako hnědé. Nabarvení pak nedělá nic jiného, než že pokryje daný předmět vrstvou, která odráží jinou vlnovou délku, než jakou odráží předmět samotný.

Zajímavé je, že právě díky tomu je v podstatě nemožné říci, zda lidé vidí barvy skutečně stejně, i když je pravděpodobné, že ano. To nám koneckonců potvrzují i testy barvosleposti. Je však možné, že někteří mohou mít jiné barevné vidění. Těchto případů však bude jen skutečné minimum.